Gestalt terapie
Gestalt terapie je humanistický psychoterapeutický směr, který vznikl v polovině 20. století z práce amerických psychologů a psychoterapeutů Fritze a Laury Perlsových.
Vychází z přesvědčení, že člověk se rodí se zdroji potřebnými k přežití, stabilitě a růstu. Vlivem negativních zkušeností se však tento vrozený potenciál může postupně oslabovat. Následkem toho si člověk vytváří určité představy o sobě samém, o způsobech, jak jednat s druhými a jak řešit problémy. Tyto fixované představy pak brání tvořivému reagování na aktuální situace. Člověk přestává dostatečně vnímat a naplňovat vlastní potřeby a ztrácí schopnost čelit obtížím života.
Terapeut je v tomto procesu pomocníkem – provází klienta na cestě k uvědomění vlastních emocí, myšlenek a tělesných vjemů. V terapii se zaměřuje především na to, co se odehrává „tady a teď“, případně na minulost či budoucnost v té podobě, v jaké se promítají do přítomného prožívání.
Klient s terapeutovou podporou postupně rozpoznává a odkrývá své fixované vzorce chování a prožívání. Toto poznání mu umožňuje svobodněji a vědomě volit způsoby, jak se vztahovat k sobě i k okolí. V bezpečném prostředí terapie si klient může nové možnosti nejen uvědomovat, ale také je zkoušet a experimentovat s nimi, aby zjistil, co mu skutečně pomáhá. Trvalá změna nenastává skrze usilovnou snahu, nátlak, nácvik či přesvědčování. Ke změně dochází tehdy, kdy se člověk stává tím, kým je. Staví se „oběma nohama na zem“ a s plným uvědoměním toho, kdo je, získává sílu k novému kroku. Klient získává spíš schopnost „chodit“ než instrukce, kam má jít. Tím se stává aktivním tvůrcem své vlastní cesty.
Skupinová analýza
Skupinová analýza je psychoterapeutický směr zaměřený na léčbu ve skupině, který rozvinul britský psychoanalytik Sigmund Henry Foulkes v polovině 20. století.
Skupina je chápána jako síť vztahů a významů, které ovlivňují, jak se jednotlivci cítí, myslí a jednají. Skupina funguje jako zrcadlo – člen v ní poznává sebe sama prostřednictvím reakcí, které vidí u ostatních, a zároveň sám ostatní „zrcadlí“. Ve skupině se objevují podobné mechanismy, jaké známe z rodiny, partnerských vztahů či pracovního prostředí. Členové se postupně učí tyto procesy a vzorce u sebe i u druhých rozpoznávat, otevřeně o nich hovořit a zkoušet nové způsoby, jak být s druhými v kontaktu.
Terapeut je průvodcem, který podporuje otevřenou komunikaci a pomáhá skupině unést napětí. Popisuje, co se ve skupině „tady a teď“ odehrává, a zaměřuje se nejen na jednotlivce, ale i na komunikaci mezi více členy a na reakce skupiny jako celku. Léčivým prvkem je právě síla celé skupiny – každý člen, včetně terapeuta, má svůj význam a důležitost a jedinečným způsobem přispívá ke změnám u sebe i u ostatních.
EMDR
EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing, desenzibilizační terapie využívající pohyb očí) je komplexní, integrativní psychoterapeutická metoda účinná při zpracování traumatických událostí. Vytvořila ji americká psycholožka a výzkumnice Francine Shapiro.
Situace, které překračují naši aktuální psychickou kapacitu, si uchováváme v paměti odlišným způsobem než události, jež jsme byli schopni zvládnout. Vlivem nadměrného přetížení dochází k jinému zpracování informací a v různé míře k reorganizaci centrálního nervového systému. Tím se proměňuje naše zkušenost se sebou samými, s druhými i se světem. Začínáme se cítit bezmocní, ohrožení či smutní, stáváme se zvýšeně citlivými na určité zvuky, vůně nebo reakce lidí. Ovlivnit nás může jak jednorázová událost, tak i opakované tíživé vztahové zkušenosti (obvykle z dětství), které často nelze přesně pojmenovat ani ohraničit, ale přesto v nás zanechávají výraznou emoční stopu.
Při léčbě se využívají standardizované postupy zahrnující prvky z různých psychoterapeutických směrů a bilaterální stimulaci (střídavé vizuální, sluchové nebo hmatové podněty). Prostřednictvím bilaterální stimulace dochází k aktivaci pravé i levé hemisféry, vnitřních i vnějších struktur mozku, k napojení na minulé zážitky i na přítomnost. Aktivuje se tím naše přirozená schopnost adaptivního zpracování informací. Traumatické vzpomínky se postupně propojují s pozitivními zkušenostmi a silnými stránkami, čímž ztrácejí svůj emoční náboj.
Terapeut klienta aktivně provází, plně respektuje jeho tempo i sílu zabývat se tíživými vzpomínkami. Nezaměřuje se pouze na obtíže, ale i na silné stránky a funkční oblasti. Pokud si klient přeje, nemusí sdílet všechny podrobnosti – změna se odehrává i tak. Pro tuto metodu je vhodnější prodloužit délku setkání na 80 minut.
Psychodynamická psychoterapie
Psychodynamická psychoterapie je expresivní verbální psychoterapie vycházející z myšlenek rakouského neurologa a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jeho pokračovatelů.
Výchozími koncepty pro terapeutickou práci je nevědomé psychické fungování klienta, přesvědčení, že dětské zážitky a genetická výbava formují dospělou osobnost a dětské vztahové vzorce je možné sledovat v dospělém fungování. Terapeut si uvědomuje vlastní emoční reakce, zachycuje ambivalenci klienta ke změně. Předpokládá, že reakce klienta jsou důsledek nevědomých psychických sil a vztahů s druhými. V neposlední řadě respektuje jeho jedinečnost a zaměřuje se na skutečnou osobnost klienta.